Hlavním cílem intervenční léčby chronické bolesti je zlepšení zdravotního stavu pacienta snížením její intenzity, případně její eliminace. Intervenční léčba zahrnuje miniinvazivní výkony, jejichž prostřednictvím je možné, nejčastěji kontrolou ultrazvukem nebo rentgenem, diagnostikovat a lokalizovat místo, resp. zdroj bolesti a stanovit následně vhodnou terapii. Podstatou těchto technik je ovlivnění nervových struktur, které vnímání bolesti přenášejí, nebo přímo struktur, které jsou bolestivé.V návaznosti na vzájemnou propojenost kosterního a nervosvalového systému lze v případě bolesti, kdy intervenční diagnostikou není její zdroj jednoznačně prokázán nebo příčina bolesti není zjevná, přistoupit k léčbě z hlediska myoskeletální (manuální) medicíny. Tento přístup využíváme i k určitému přenastavení dysbalancí a ke snaze o jejich korekci poté, co jsme pacientovi již od bolesti pomohli intervenčními postupy (bolest nemá nebo je bolest výrazně omezena), a tím pádem je obnovena jeho schopnost plně nebo alespoň částečně rehabilitovat.
V rámci komplexního terapeutického přístupu k pacientovi mohou být některé z technik manuální medicíny doporučeny pacientům také na našich vybraných pracovištích.
Myoskeletální (muskuloskeletální), resp. manuální medicína se velmi jednoduše může uplatnit ve všech klinických oblastech, a to především v souvislosti s tím, jak jsou chápány strukturální podstaty funkčních změn a funkční poruchy muskuloskeletálního systému. Její název je přímo odvozen od zkoumaných oblastí zájmu (myos = sval + skelet = kostra). Myoskeletální medicína se zabývá zjišťováním příčin, tj. diagnostikou poruch páteře, svalů a kloubů a jejich následnou léčbou. Nahlíží na ně skrz optiku poruchy jejich funkce. Vyšetřovacími metodami lze odhalit v zasažených oblastech blokády, nepohyblivosti nebo spazmy (svalové křeče), které je možné za pomoci manuálních, tj. mobilizačních a manipulačních, technik uvolnit, a bolest tak odstranit nebo snížit její intenzitu. Od klasických masáží se myoskeletální medicína odlišuje tím, že tyto funkční poruchy považuje za projevy nemoci, nikoliv za příčinu. Techniky manuální medicíny (např. měkké techniky, mobilizace, senzomotorická stimulace, viscerální manipulace, kraniosakrální stimulace apod.) jsou při adekvátní diagnóze vhodné pro léčbu některých typů akutní i chronické bolesti zad, degenerativního onemocnění páteře a kloubů, onemocnění periferních kloubů, bolesti krční páteře a úrazů, bolesti hlavy a migrény, při nestabilitě pohybového aparátu, svalové dysbalanci a v řadě dalších indikací. Cílem je zejména zlepšení držení těla a stabilizace trupu, zlepšení svalové koordinace a rovnováhy těla vedoucí ke snížení bolesti.
Svaly, kosti a klouby tvoří nosnou konstrukci lidského těla. Jejich funkce jsou vzhledem k dalším tělním systémům velmi rozsáhlé. Kosterní systém má především podpěrnou funkci, která je těsně spojena se svalovým systémem. Osou těla je páteř – ústřední opěrný prvek lidského těla zabezpečující pohyb včetně rotace a ohýbání v různých úhlech. Propojenost s jinými orgány umožňuje svalům, kostem a kloubům správně fungovat za předpokladu řady aspektů, mj. pravidelného a přiměřeného pohybu, čímž se snižuje riziko onemocnění kostí a kloubů. Svalový systém spočívá v přesné součinnosti celých skupin svalů, které umožňují provádět rozmanitou škálu pohybů, a to za předpokladu správně fungujícího nervového systému, který činnost svalů podněcuje, řídí a koordinuje.
Svaly a šlachy pracují na principu stahování a zkracování. K tomu, aby se navrátily do původního stavu, musí dojít k jejich uvolnění, přičemž jejich prodloužení následně podněcuje smrštění jiných svalů. V těle jsou svaly uspořádány ve dvojicích tak, aby jeden sval působil vždy v protikladu ke svalu druhému. Sval, který se stahuje (kontrahuje), aby provedl určitý pohyb, se označuje jako agonista. Sval, který se současně uvolňuje a protahuje, nese označení antagonista. V praxi je možné tuto koordinovanost obrazně přirovnat k systému přesně pracujících pák. Stahy kosterního svalstva a šlach je díky svalovým skupinám zajištěn pohyb těla tak, aby bylo dosaženo přesného pohybu včetně vzdálenosti a požadovaného úhlu.
Nerovnováha mezi svaly, hledání příčin a terapeutická intervence je podstatou myoskeletální medicíny. Moderní přístupy v myoskeletální medicíně zdůrazňují z anatomického hlediska existenci tzv. trigger points, bolestivých spouštěcích bodů, které souvisejí se vznikem zvýšeného napětí ve svalových vláknech v důsledku přetěžování svalu a které ve „svalových řetězcích“ ovlivňují funkci svalů v celém těle včetně ovlivnění pohyblivosti, ať již v kloubu či páteři. Trigger points jsou citlivá místa v kosterním svalstvu, která charakterizuje jednak akutní spontánní bolest, mohou však být vnímány i v jiných oblastech těla jako tzv. bolest přenesená.
K poranění svalů a šlach a jejich bolestivosti dochází většinou v důsledku zvýšené fyzické námahy či náhlých prudkých pohybů, ať již při běžných činnostech, sportu či nehodách (mezi nejběžnější patří např. namožení a natržení svalu, zánět měkkých tkání, zánět šlach, tzv. tenisový loket, syndrom karpálního tunelu, přetržená Achillova šlacha). Jinou skupinou je bolest způsobená jednostrannou opakovanou či dlouhodobou statickou zátěží, extrémními pracovními polohami nebo těžkou fyzickou prací spojenou s manipulací v zaměstnání.
Myoskeletální medicína se věnuje nejen diagnostice a terapii, ale v hloubce své podstaty je vysoce preventivní a významně ovlivňuje celkový životní styl pacienta pohybovými doporučeními a úpravou pohybové aktivity tak, aby se potížím spojeným s bolestí předcházelo, neopakovaly se nebo se alespoň nevyskytovaly v původní intenzitě. Název oboru „Manuální medicína“ se z historického hlediska začal používat od roku 1965, kdy byla v Londýně založena společnost „La Féderation International de Medicin Manuel“. Zakladatelem a nestorem moderní manuální medicíny v České a Slovenské republice byl neurolog prof. MUDr. Karel Lewit.
Text: EuroPainClinics©
