Každá operace je fyzickým zásahem do těla pacienta a sama o sobě spouštěčem napětí a strachu. U mnoha lidí však častokrát tento pocit převyšuje obava z anestezie. Představa „uspání“ může přirozeně vyvolat určitou úzkost. Jsou tyto obavy namístě, a na co se připravit?
Význam slova anestezie, které pochází z řečtiny, je „bez vnímání“. Právě tento stav, kdy člověk nemá nad sebou jakoukoliv kontrolu, signalizuje instinktivně ohrožení, nebezpečí. V medicíně je však anestezie nedocenitelná – lékařům umožňuje komfortní provedení operace či zákroku, pacientovi prožít tuto situaci bez bolesti.
K prvopočátkům anestezie nás historické okénko zavádí do starověkého Egypta a Sýrie. Jako anestetikum a sedativum byly tehdy při operacích používány odvary z kořenů mandragory nebo opia, které dokázaly tlumit bolest a celkově celý organismus. První moderní operace za použití narkózy proběhla v roce 1846 v americkém Bostonu, a to za použití éteru. V Čechách a potažmo v Evropě je první použití narkózy spojeno se jménem lékaře Celestýna Opitze, který použil éterovou narkózu pacientovi v roce 1847 v pražské nemocnici Na Františku. Spinální anestezii – lokální anestetikum s obsahem kokainu podal k nervovým strukturám páteře v roce 1898 poprvé německý chirurg Augustin Bier. V Čechách provedl první lumbální anestezii v roce 1900 český lékař Rudolf Jedlička, který je také zakladatelem české rentgenologie, radiologie a léčebné rehabilitace.
Intervenční výkony v EuroPainClinics jsou vykonávány pod odborným dohledem zkušených specialistů na miniinvazivní a endoskopickou léčbu. Provádějí se v lokální anestezii (analgosedaci), zřídka je nutná krátká celková anestezie. Co se při anestezii v našem těle děje, jaké typy anestezie rozlišujeme, jak se na ni připravit či jestli je opravdu třeba nechat se obavami pohltit, vysvětluje v rozhovoru intervenční algeziolog MUDr. Michal Matias.
Co se při narkóze odehrává v lidském těle?
Především správným výrazem místo narkózy je anestezie, a odehrávají se při ní určité fyziologické změny. Zpomaluje se například srdeční tep, zpomaluje a změlčuje se dýchání – při určité hloubce anestezie je třeba dokonce jej uměle podpořit, nebo nahradit. Většina životních funkcí se zpomaluje. Léky používané při anestezii pak mají další konkrétní důsledky na funkce organismu jako zpomalení pasáže trávícím traktem, suchost v ústech nebo ztráta paměti na výkon. Pokud se ale bavíme o tom, jakým mechanismem se vlastně „vypíná vědomí“, tam úplně jasno ještě nemáme. Obecně léky působí na své specifické receptory, čímž napodobují efekt látek, které jsou normálně přítomny v lidském organismu, například opiáty používané při anestezii napodobují endorfiny, které jsou normálně v těle přítomné. Nicméně v těle nemáme látku selektivně navozující bezvědomí, navíc navodit anestezii s podobnými projevy z hlediska aktivity mozku je schopno mnoho látek se zcela odlišnou strukturou. Můžeme namítnout, že přece i normálně spíme, ale spánek a anestezie jsou z hlediska mozkové aktivity dva fyziologicky zcela odlišné stavy. Stav bezvědomí, který si většina lidí spojuje s celkovou anestezií, je ale pouze jedním aspektem anestezie. Dalšími složkami anestezie je analgezie, tedy navození bezbolestnosti, svalová relaxace neboli uvolnění svalstva a vegetativní stabilizace, což znamená zajištění stabilních životních funkcí. V zajištění těchto aspektů celkové anestezie už jsou mechanismy účinků jednotlivých léků celkem jasné.
Na jaké typy se anestezie dělí?
Anestezie se obecně dělí na celkovou a regionální. Celková anestezie může být inhalační, kdy anestetika vdechujeme, nebo intravenózní, kdy jsou anestetika podávána do žíly. V současné době se nejčastěji jedná o anestezii doplňovanou, kdy se kombinují oba přístupy. Je zpravidla spojena s bezvědomím, ale existují i látky, které jsou schopny navodit bezbolestnost při zachování určitého stupně vědomí. Regionální, jinak také oblastní nebo okrsková anestezie spočívá v „umrtvení“ pouze části těla. Může být lokální, kdy jsou anestetika podávána přímo do tkáně, kde se následně operuje, nebo svodná, kdy nějakým způsobem umrtvujeme nervy, které vedou z daného místa bolest. V nejrozsáhlejším případě tak lze vyřadit bolest z poměrně velké části těla, například při takazvané spinální anestezii, kdy anestetikum dopravíme do epidurálního prostoru, či mozkomíšního moku. Pacient pak může být během výkonu při vědomí, nebo jen ve velmi lehké „anestezii“, takzvané sedaci, kdy není v bezvědomí. Výhodou je, že můžeme monitorovat pocity pacienta během výkonu – v našem případě kořenové dráždění, což výrazně zvyšuje bezpečnost výkonu a také se vyhneme určité ztrátě kontroly nad situací, kterou někteří pacienti popisují jako nepříjemnou.
Jednou z výhod miniinvazivních a endoskopických výkonů, které v EuroPainClinics poskytujeme je, že se provádějí v lokální anestezii. V jakých případech se přistupuje k celkové anestezii?
Poměrně vzácně, spíše u větších výkonů a zpravidla na určitou krátkou periodu v průběhu výkonu.
Lidé se obecně celkové anestezie bojí. Proč panuje tento důvod k obavám?
Pokud se podíváme, na to, čeho se lidé při operačním výkonu obávají, jsou obavy spojené s anestezií na čelních místech. Nejčastější obavou je probuzení během výkonu, a naopak neprobuzení se po výkonu. Obavy z celkové anestezie naprosto chápu. Jedná se o extrémní narušení integrity pacienta, kdy je daný člověk bezmocný, vydán v podstatě „napospas“ neznámým lidem. Nicméně pokud odhlédneme od tohoto subjektivního nepříjemného pocitu, je třeba říci, že anestezie je v současnosti velmi bezpečná. Riziko úmrtí při anestezii je přibližně stejné, jako že se do roka stanete obětí násilného trestného činu, tedy velmi, velmi nízké. U dospělých ani nebyl prokázán dlouhodobý vliv na poznávací funkce, spíše se jedná o vliv výkonu a následné péče v nemocnici, tedy po anestezii se nijak zvlášť, lidově řečeno, „neblbne“. Nicméně existují důvody, proč obecně i konkrétně, v případě našich výkonů volit lokální anestezii. Výkon na břiše přináší určitá specifická rizika pro dýchací cesty a dýchání, a zpravidla je proto nutné pro celkovou anestezii zajistit dýchací cesty a napojit pacienta na umělou plicní ventilaci. To vyžaduje delší probouzení a rekonvalescenci, proto zpravidla není možné odejít domů. Asi nejpodstatnějším důvodem je monitorace pacienta z hlediska bolesti a jiných neurologických příznaků hrozícího poškození kořene. Obecně se v provedených studiích ukazuje, že u pacientů v lokální anestezii se téměř nevyskytují komplikace spojené s poraněním nervových struktur.
Naopak, někdy se pacient ptá, jestli může „jít“ do celkové narkózy. Může si pacient vybrat typ anestezie sám?
To jistě může, ale musí také akceptovat určitá rizika a provedení ve zdravotnickém zařízení, které je pro poskytování takové péče vybaveno a kde je možná alternativní forma monitorace, nebo kde lékaři akceptují zvýšené riziko poranění nervových struktur v celkové anestezii.
Čemu by se měl pacient před plánovanou operací v anestezii vyhnout?
Platí nejíst, nepít, nekouřit. Na druhou stranu je zbytečné nějak dlouho hladovět a žíznit. Lehké jídlo je možné do 6 hodin před operací, čiré, nesycené tekutiny do 2 hodin před výkonem. Nekouřit je jinak zcela jistě vhodné – s nadsázkou řečeno – minimálně 50 let před operací a 50 let po ní:).
Kdo se o pacienta z hlediska anestezie při operaci stará a co všechno se během ní hlídá?
Při operaci je anesteziolog a anesteziologická sestra. Monitorace je přizpůsobena závažnosti výkonu. Základní monitorací je pulzní oxymetrie, tedy hladina kyslíku v krvi, EKG a krevní tlak. Při napojení na plicní ventilaci pak hladina CO2 ve vydechovaném vzduchu. Ale existuje dlouhá řada metod monitorace, například tlaky měřené přímo v krevním řečišti, srdeční výdej, mozková aktivita a jiné, které se používají u velkých, například kardiochirurgických výkonů.
Co čeká člověka po probuzení, jak dlouho se „dává do pořádku“?
Obecně rekonvalescence trvá kdekoliv mezi několika minutami a třemi měsíci, zpravidla je dána spíše závažností výkonu než způsobem anestezie. Například po kardiochirurgických výkonech s použitím mimotělního oběhu je zaznamenatelný pokles poznávacích funkcí až po 3 měsíce od výkonu. Obecně vlastní anestezie nemá trvalý vliv na funkce mozku – s možnou výjimkou dětí do 3 let věku, u který ještě není tento vliv zcela vyloučen.
V lékařských záznamech se u anestezie setkáváme s označením ASA. Co to znamená?
Jedná se o stupnici rizika americké společnosti anesteziologů. Je to určité zhodnocení celkového stavu pacienta ve vztahu k možnému riziku anestezie. ASA I a II skupina znamená, že pacient má minimální riziko, naopak ASA V je pacient, který je v terminálním stádiu nehledě na anestezii, a výkon je možný jen z indikace záchrany života.
Děkujeme za rozhovor.
